Nicolas Métru Vídeos
compositor francés
- órgano
- Francia
- compositor, violagambista
Última actualización
2024-05-21
Actualizar
Pak Ji Josef Kohout Kohout Hrubá Dušek 1954 1959 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1989 1990 1991 2000
Vraťme se v našem doznívajícím seriálu zase na Kraví horu, kde stojí od roku 1954 hvězdárna, od roku 1959 hvězdárna s planetáriem a od roku 1991 hvězdárna s malým a velkým planetáriem. O stavbě budovy tzv. velkého planetária se hovořilo již od roku 1959, avšak dlouhou chyběly peníze nebo stavitel, mnohdy obojí. Vznikla řada projektů, dokonce polystyrénových modelů, psaly se žádosti, petice a studie. Některé byly velmi ambiciózní, jiné skromnější. Na makety a vizualizace jsme totiž v Brně prvotřídní machři! Když ale 12. ledna 1982 prošel dveřmi miliontý návštěvník – Václav Valášek, žák sedmé třídy Základní devítileté školy Merhautova Brno, bylo všem zřejmé, že situace je už skutečně neúnosná a musí se nějak řešit. Planetárium typu Spacemaster měla dodat společnost Carl Zeiss Jena za cenu 336 561 sovětských rublů, ostatně s ohledem na tehdejší politickou situaci žádný jiný dodavatel ani v úvahu nepřicházel. Události pak dostaly nečekaně rychlý spád – firma Carl Zeiss Jena se totiž rozhodla do Brna dodat přístroj s výrobním číslem 377 původně určený pro Mexiko City, kde ji zkrachovalo obchodní jednání. Ve středu 16. listopadu 1983 tak na brněnské hlavní nádraží dorazil vagón s deseti bednami, který musel být okamžitě vyložen. Nepříjemnou situaci zachránil nákladní automobil operativně zapůjčený brněnskou zoologickou zahradou. Příběh samotné budovy odstartoval na jaře 1984 slavnostním poklepáním na základní kámen z leštěné šedomodré žuly... po kterém se všechno zastavilo. První terénní úpravy pro stavbu velkého planetária proběhly v prosinci 1984 a poslední práce v interiéru za následujících sedm let! Vše totiž komplikovala naprostá neochota, dokonce lze říci neschopnost stavební firmy. Jeden příklad za všechny: Když se v roce 1985 projednával příchod dělníků na stavbu, nebyl pro ně zajištěn jakýkoli přístřešek. Nezbývalo tedy nic jiného než nabídnout vlastní budovu (ale pak ji zavřít pro veřejnost) anebo pro zedníky sehnat jinou provizorní boudu. Nakonec se podařilo „splašit“ mobilní stavební buňku. Sice neměla podvozek, ale za to měla prohnilou podlahu i střechu. Hvězdárenští pracovníci maringotku dopravili na Kraví horu, vyspravili strop, izolovali stěny, položili novou podlahu, instalovali vytápění, osvětlení a vodovodní přípojku. To všechno za pouhé čtyři dny! Zástupce generálního dodavatele Průmyslové stavby Brno však poté jednoduše konstatoval, že pro nedostatek dělníků stejně stavět nezačne. Trápení se stavební firmou nemělo konce... V roce 1986 bylo možné na stavbě potkat pouze dva dělníky, mistra a stavbyvedoucího. Když počátkem roku 1987 ředitel Josef Kohout vyvinul mimořádný tlak na všechny zainteresované strany, přišlo dalších 15 zedníků. Chyběly ovšem cihly, až se počátkem září 1987 podařilo sehnat čtyři tisíce cihel (po urgenci na generálním ředitelství cihlářského průmyslu), které však stačily na pouhé tři dny práce! Dodávky stavebního materiálu byly obnoveny v říjnu 1987, pak se ale hledali řemeslníci. Buď totiž přišli s několikaměsíčním zpožděním anebo vůbec, dávali totiž přednost politicky sledovanějším projektům. Hrubá stavba, vč. vnější kopule o průměru 21 metrů od společnosti Drevina Turany, byla dokončena až na sklonku roku 1989. Teprve pak se instalovala projekční plocha ve tvaru polokoule, na níž se promítaly hvězdy sledované diváky. Měla průměr 17,5 metru, hmotnost 10 tun a vytvořilo ji 742 plechových dílů přichycených 17 tisíci vruty. Navíc byly plechy z akustických důvodů perforovány přibližně 60 miliony miniaturních otvorů. Ani tím ale trápení neskončilo. Bylo potřeba oživit dlouhodobě skladované audiovizuální technologie projektoru Spacemaster a také dokončit všechny interiéry. Například křesla společnost OPP Humenné přivezla namísto v únoru až v listopadu 1990(!), řadu úprav vnitřních prostor pak raději udělali sami pracovníci. Nakonec ale projekt dospěl do cíle. Velké planetárium bylo – za účasti ministra kultury Milana Uhdeho, primátora města Brna Václava Mencla a mnoha dalších hostů – otevřeno 4. října 1991. Základní kámen velkého planetária, na který se poklepávalo v roce 1984, se nakonec proměnil v krychlové sluneční hodiny s několika číselníky. Koncepci navrhl Zdeněk Mikulášek, čáry a nápisy byly zhotoveny v kamenické firmě, kde se takřka výhradně vyráběly pomníky pro Ústřední hřbitov. Stopou z minulosti je nápis na zadní straně hodin – Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně – a špatně udané zeměpisné souřadnice. Někdy v polovině padesátých let 20. století totiž zřejmě vznikla chyba, která naši budovu umístila o tři sta metrů dál jihovýchodním směrem. Nesrovnalost byla odhalena až v roce 2000, kdy byl zpřesněn navigační systém GPS. Účet za stavbu budovy zněl na 10 361 297 korun a 92 haléřů (ano, s takovou přesností je vyčíslena), za planetárium Spacemaster a projekční plochu 4 501 594 korun. V dnešních cenách bychom zaplatili 65, resp. 30 milionů. / Zdroj: Jiří Dušek a vzpomínky pamětníků
Lully Rondeau Nicolas Métru 1646 1664 1670
Le Divertissement Royal 1664-1670 Danse de Neptune Les Suivants de Neptune Prelude des Trompetts Les Hommes et Femmes armes Rondeau du Mariage Force Lully was born in Florence, Italy. Lully had little education, musical or otherwise, but he had a very natural talent to play the guitar and violin and to dance. In 1646, he was discovered by Roger de Lorraine, the chevalier de Guise, son of Charles, Duke of Guise, and taken to France by him, where he entered the services of Mademoiselle de Montpensier (la Grande Mademoiselle) as a scullery-boy and Italian-language teacher. With the help of this princess, his musical talents were cultivated. He studied the theory of music under Nicolas Métru. It has been said that a scurrilous song on his patroness (the doggerel he set to music refers to a "sigh" she produced while at stool) resulted in his dismissal. It is far more likely that he did not want to moulder out in the provinces with the exiled princess.
V prvním díle legendární klávesové poradny se pan Havlík věnuje nápadité pomůcce, sloužící k údržbě klávesového nástroje v čistotě. Ta je totiž nezbytným předpokladem pro dlouhou životnost nástroje a jeho bezproblémový chod. Antistatická utěrka - vděčná pomůcka každého správného klávesáka! Pokud to má mít smysl, je třeba to vzít úplně od základu! Pojďme tedy na to. Sledujte s námi! Kdykoli se za námi zastavte do naší kamenné prodejny Hudební Svět Rádi vás uvidíme. Najdete nás na Havlíčkově nábřeží 28 v centru Ostravy. Je to 100 metrů od mostu Miloše Sýkory, směrem na Černou louku. Yamaha - kdo si hraje, nezlobí! Hudební Svět - obchod pro všechny milovníky hudby! Studio Kodaň - tvůrčí prostor pro všechny! Sigma Guitars - kytary, které si zamilujete! Navštivte i náš Instagram: (http•••) www.yamaha.com www.ditson-guitars.com www.sigma-guitars.com www.hudebnisvet.cz Pohankový mlýn Šmajstrla follow: FB: (http•••) IG: (http•••) Web: (http•••) Yamaha follow: FB: (http•••) IG: (http•••) YT: (http•••) Web: (http•••) Hudební Svět follow: FB: (http•••) IG: (http•••) Web: (http•••) Powered: Petr "Rudee" Adamík - Hudební Svět
Čech Ulbrich Storch Pak Proto Panny
Filipov/Jiříkov - Slyšeli jste o dodnes nevysvětleném tzv. „Filipovském zázraku“? Tato událost se stala před 155 lety, 13. ledna 1866 v obci Filipov, která dnes patří pod městečko Jiříkov. Záhadu nevysvětlila ani osmičlenná komise odborníků, případ řešil dokonce sám papež. A co se vlastně stalo za událost, kvůli které se tomuto místu začalo říkat „České Lourdy“ či „Lourdy severních Čech“ a díky které se Filipov zařadil mezi nejnavštěvovanější poutní místa střední Evropy? V malém domku zde žila těžce nemocná Marie Magdalena Kadeová. Ta prodělala zápal plic a pohrudnice, zánět mozkových blan, trpěla křečovými záchvaty. Později se jí na hrudníku objevily hnisavé puchýře, které se rozšířily po celém těle a vytvořily velké vředy. Lékaři Görlich a Ulbrich prohlásili, že trpí nevyléčitelnou chorobou a brzy zemře. Z postele už nevstávala a při převazu vředů na těle upadla bolestí do bezvědomí. Kaplan z Jiříkova František Storch jí udělil svátost posledního pomazání. Čekalo se na milosrdnou smrt. V noci z 12. na 13. ledna 1866 se však stala událost, kterou Magdalena později vylíčila komisi: „Najednou bylo v místnosti světlo, jasnější než za dne. Před mou postelí stála postava zářící bílým světlem, se žlutou korunou na hlavě. Okamžitě jsem si pomyslela, že je to Matka Boží. Sepjala jsem ruce a začala jsem se modlit. Pak jsem slyšela neobvyklý hlas, jiný, než jakým mluví lidé: Mé dítě, od nynějška se uzdravíš. A v tom okamžiku postava zmizela a já už necítila žádnou bolest.“ Ještě v noci Magdalena sama vstala z postele a další den ráno šla do pekárny pro chleba. Zpráva o zázraku se roznesla a brzy začali do domku chodit poutníci i ze vzdálenějšího okolí. Ze světnice byla zřízena jakási provizorní kaple s oltářem. Domek časem nestačil návalu poutníků a byl farností odkoupen a na jeho místě byla vystavěna skutečná kaple, zasvěcená Panně Marii Pomocné. Ta však brzy také nestačila uspokojit potřeby poutníků, proto bylo rozhodnuto postavit ještě kostel. Jeho základní kámen byl položen při 60. výročí zjevení Panny Marie a v roce 1926 byl prohlášen papežem za baziliku minor. Magdalena Kadeová po svém zázračném uzdravení pracovala v jiříkovském starobinci. Dožila se sedmdesáti let. Její ostatky byly po důkladném průzkumu antropologa prof. Dr. Vlčka uloženy nedaleko vchodu do kaple. Socha Panny Marie Filipovské, která stojí na místě zázračného uzdravení, byla zhotovena podle Magdalenina vidění. Až do druhé světové války se každoročně v den zjevení Panny Marie ve Filipově scházelo až sto tisíc poutníků z celé Evropy. Po válce bylo vysídleno téměř všechno německé obyvatelstvo a tradice byla utlumena. Není divu, kostel leží jen několik desítek metrů od německých hranic. Dnes se týden co týden scházejí lidé z Čech a Německa ke společným bohoslužbám a modlitbám. Ty jsou zde konány každou neděli a to dvojjazyčně. Hlavní pouť se v místě zjevení koná každoročně v noci z 12. na 13. ledna ve 4 hodiny ráno. Rodina Magdaleny Kadeové byla německy mluvící. Slova Panny Marie „Mein Kind, von jetzt an heilt's“ se nechají přeložit „Mé dítě, od nynějška budeš zdráva“ a nebo také „Mé dítě, od teď se to bude hojit“. Větu, kterou Ježíšova matka vyléčila Magdalenu, bychom mohli označit jako metaforu. Tak, jako se zahojily rány na těle nemocné dívky, hojí se rány, které si vzájemně způsobili místní čeští a němečtí sousedé. Společné bohoslužby a přátelské vztahy jsou toho důkazem. Nechalo by se to nazvat „Filipovský zázrak číslo dvě“. vh
o
- cronología: Compositores (Europa). Intérpretes (Europa).
- Índices (por orden alfabético): M...